Jako každoročně jsem se i letos vydal na vodu s kamarády vodáky. A protože jsem náročný a chci být maximálně nezávislý vozím si s sebou již několik let svůj oblíbený dopravní prostředek. Zvýšit si akční rádius kolem řeky a přitom se nemuset vracet. Jsou to věci, které není snadné skloubit, ale zkušení vodáci to umí. V předchozích letech se mi víceméně dařilo kolo složit do kánoe. Nejlépe mi tam vycházel Brompton, nicméně na souši jsem se na něj zase se všemi věcmi těžko skládal já. Řeku Moravu ale zvládnul se ctí, o tom se rozepíši jindy. 

Když jsem se dověděl, že v České republice si lze půjčit Akwakat bylo pro letošek prakticky rozhodnuto. Jízdní kolo, které se promění v plavidlo! Pochopil jsem to správně?

V královéhradecké půjčovně se na mě pan majitel zpočátku tvářil trochu nedůvěřivě, když jsem mu přednesl svůj plán. Složené plavidlo v tašce 95x45x45 cm váží sice jen 15kg, ale stan, spacák, náhradní oblečení...Poté co jsme tašku s Akwakatem naložili na CykloTruck II a jeli ho po okruhu k řece vyzkoušet, tak jeho obava z transportu složeného plavidla na kole padla se slovy, že netušil, že za mnou pojede třicítkou a sám se s ním i projel. No jo, ale půjde to i obráceně? 

CykloTruck má rozvor 1350mm, zatímco běžná kola kolem 1100mm. Podélná trubka Akwakatu byla pro mě krátká a tak jsme se domluvili, že si seženu delší. Také jsem si snýtoval kratší 27mi článkový řetěz (namísto standartního 30tičlánkového), neboť pohyb převodovky po zadní stavbě CykloTrucku je omezen středovým obloukem. Při testech na Labi jsme před odjezdem na Ohři zjistili, že prázdný náklaďák nemá dostatečný ponor lodního šroubu neboť při prodloužení rozvoru Akwakatu má přítlačné rameno jeho hřídele malý krok. Suché zipy plováků seděly asi ve dvou třetinách jejich protikusů "pařátů". Usoudili jsme, že při naložení potřebných věcí a zvýšené opatrnosti bude všechno fungovat, jak má. 

Transport vlakem do Kynšperka nad Ohří byl zábavnější, než jsme čekali. Mezi Hradcem Králové a Prahou jel Akwakat jako běžná taška na horním nosiči zavazadel, zatímco kolo sedělo na představku jako spoluzavazadlo v servisní/skladovací poloze. Protože rychlík R606 Ohře disponuje pouze úschovou během přepravy, obě zavazadla jsme naložili raději do hlídaného nákladního prostoru a díky výluce na trati jsme se projeli i autobusem. 

Na nádraží v Kynšperku nad Ohří jsem na CykloTruck s Akwakatem přiložil ještě nějaké drobnosti jako kartón 24piv, stan a spacák kolegyně a jel k řece vybalovat plováky. O jejich nafouknutí se postarali kolemshlukujícíse zvědavci, zatímco jsem v sedící poloze longtailu vyměnil jeho kola za nerezové příčníky a postaral se o montáž převodovky na rám, upevnění a zapojení lodního šroubu. Na suché zipy plastových pařátů jsme nalepili plováky, naložili zavazadla a pak už hurá do vody mezi plastové kánoe.

Plavidlo nebylo zrovna lehké, zato ponor lodního šroubu byl ideální. Příjemnou manipulaci se 160cm širokým cyklokatamaránem zajišťuje zpětný chod lodního šroubu, jež se jednoduše vyvolá šlapáním dozadu. Převodovka Akwakatu je totiž spojená řetězem s největším talířem převodníku ve stylu fixed gear. Tato vychytávka má ale také svou nevýhodu a sice tu, že při přestání šlapání zastavený lodní šroub plavidlo brzdí když je rozjeté a kánoe s vynadanými pádly mají ve výběhu lepší setrvačnost. Když jsem ale instinktivně tiskl brzdové páky na řidítkách před blížícím se jezem, pochopil jsem, že jiná brzda než zpětný chod na kole na vodě vlastně není. Zatáčení je ale stejné jako na souši, kormidlo je spojené s přední vidlicí. Oproti klasickému motorovému člunu je ale změna ta, že je kormidlo vepředu pod řidítky, místo vzadu za lodním šroubem. Na to se dá zvyknout, přesto ale některé manévry je lepší dělat při couvání.

Fascinující zrychlení náklaďáku. Protože CykloTruck má na největším převodníku 44zubů a převodovka Akwakatu 13, obával jsem se, že otáčky klik při souběžné jízdě s ostatními plavidly budou vysoké. Šikmé ozubení soukolí převodovky je velmi podobné diferenciálu automobilu s kardanem, zadním náhonem a podélně uloženým agregátem. Plastové zuby hrušky i talíře sice nebudí velkou důvěru, zato mazivo je pouze voda. Jejich poměř odhaduji na 1:2, takže na jednou otočení klik vychází zhruba 6 otáček lodního šroubu. Zpočátku jsem při rozjezdu instinktivně podřazoval gripshiftem, ale i kdyby byla cyklopřevodovka zapojená, nejspíš by vůbec nebyla třeba. Při záběru z nulové rychlosti cyklista necítí odpor pedálů tak jako na kole a proto může přejít do svých optimálních otáček prakticky okamžitě. Voda za plavidlem se začne vířit, záď poklesne a lehnce se i přizvednou plováky vpředu.

Akwakat se dává nekompromisně do pohybu, špičáté plováky rozráží vodu a zasebou nechává podobnou spoušť jako motorový člun. Kánoisté mohli máchat pádla sebevíc, ale oproti efektivnímu přenosu síly nohou přes lodní šroub neměli šanci. Po této zkušenosti už věřím tvrzení, že Akwakat je jedno z nejrychlejších plavidel svého druhu a v Austrálii soupeří s kajaky. 

Slabá místa jsou jezy, mělčina, kameny. To, co naženete v ideálních podmínkách, můžete zase ztratit. Akwakat má naštěstí důmyslné sklápění předního kormidla a před lodním šroubem stabilizační a zároveň ochranný kýl, který omezuje riziko jeho poškození. Při najetí plavidla do takto nepříznivých podmínek se samočinně vynoří kormidlo i lodní šroub do úrovně plováků, takže celý stroj může stát i na souši, aniž by byly tyto komponenty namáhány. Samozřejmě, že ovladatelnost v tomto režimu klesá a vodní proudy si dovedou s plavidlem pěkně pohrát. Na druhou stranu, operace sestoupení do vody není tak náročná, jako vylézání z kánoe. Lze jít pěšky mezi plovákem a rámem kola. Poté co se vodní kolo dostane opět do bezpečné hladiny řeky, nástup do sedla pomocí pedálu je rovněž jednoduchý a kormidlo se vysune až po nástupu nohou. O lodní šroub se netřeba starat, ten se pomocí sklopného mechanismu na bázi gumové pružiny dostane na své místo sám.

Vodáctví v naše obvyklém pojetí není žádný závod a proto zmíním i odpočinek a soulodění. Katamaránem lze zaparkovat mezi ostatní plavidla tak, abychom si mohli podávat občerstvení a to třeba i tak, že se kánoe obklíčí plováky. Jako výhoda se dá hodnotit pohled z výšky na dění se v celé partě a relativně snadno se dá i zorientovat v zavazadle na nosiči. Expediční cyklisté mohou mít na řidítkách třeba brašnu s mapou o držácích na lahve ani nemluvě. Lze též sedět na horní rámové trubce a nohama se opírat o plovák na libovolné straně. V případě longtailu a vhodného rozložení zavazadel si dovedu představit i lehátko.

Romantika a samota. Při rychlejší jízdě byl kromě hluku vody markantní i zvuk řetězového převodu a ozubení převodovky. Zatím co na kánoi lze vnímat jen šplouchání pádel a rozrážení vody, žádný technický zvuk se tam nevyskytuje. Příjemný hlas spolujezdce/spolujezdkyně mi při dlouhém úseku chyběl. Věřím, že komunikace mezi Akwakaty by byla snadnější, než mezi jím a nízkou lodí. Tak blízkou jako na kole na souši se k sobě ale přes plováky stejně nelze dostat. Tandem Akwakat jsem zatím neviděl, ale nedivil bych se, kdyby v budoucnu z mnoha praktických důvodů vznikl. CykloTruck by samozřejmě při vhodné konstelaci zavazadel také spolujezdkyni snesl, ale tak daleko jsme se zatím při našem experimentování nedostali.

V tábořišti opět suchozemské vozidlo. Je velmi příjemné když máte s sebou svůj dopravní prostředek, u některých členů naší posádky jsem pozoroval podobnou závislost. Ale na vozidlech motorových, se kterými během splavování řeky různě manipulovali, ale obtížně mohli využít jejich potenciál v každém tábořišti. Naopak vozidlo musí většinou opustit kemp s posádkou. Hledá se pak místo pro jeho parkování mimo něj, což může znamenat značnou časovou ztrátu. Ráno jsme si vyšli na Loket, podle původního plánu jsem měl přivézt od vlaku do tábořiště ještě jednu vodačku, ale nakonec se to vyřešilo nějak jinak. Byla místa, které jsem viděl cestou z vody a chtěl jsem se tam podívat. Pěšky by to ale bylo na dlouho, tak jsem využil výhody kola a udělal si pěkný výlet proti proudu. CykloTruck v úpravě valník funguje dobře jako stůl, takže jak v tábořišti, tak i na cestách kolem jsem stoloval dle místa, které se mi líbilo.

Barel není jen zbytečná frajeřina. Na další plavbu do Karlových Varů jsem se vyzbrojil barelem, zafixovaným mezi sideloaderem a horní nákladní plošinou. Představoval jsem si, co by se asi stalo, kdybych třeba prorazil plovák či jiná nehoda způsobila, že by se kolo otcitlo samo ve vodě. Při ročním výlovu kol v Amsterdamu, kde jich ze dna kanálů naberou 12 až 15 tisíc jsem si všiml, že zas tak dobře neplavou. Nakonec vyzkoušel i CykloTruck, jako bych to tušil. Ne že bych prorazil plovák, ale praskl mi levý přední plastový pařát držící plovák, který je nasazen na příčné nerezové trubce, uložené v přední vidlici a je spojena i s kormidlem. Díky jeho nedostatečnému zajištění vysunovacím kolíčkem do otvoru v zápěstí pařátu se tento při nějakém příčném manévru povysunul. Čekal jsem, že ho zasunu při nějaké vhodné příležitosti zpátky, ale než jsem to stačil udělat, už jsem se koupal i s foťákem, takže od tohoto místa chybí fotodokumentace. Praskl totiž v místě oslabeném zajišťovacím otvorem. Rozhodl jsem se nepokračovat po vodě, i když by to nejspíš s trochou improvizace šlo. Pomocí posádek jiných plavidel jsme vylovili všechny části plavidla a zavazadla k přilehlé cyklostezce a kde jsem z nich opět sestavil suchozemské vozidlo. Po cestě jsem svůj příběh vyprávěl pěším turistům, se kterými jsem sušil nad ohněm foťák, potom co jsem z něho vyjmul akumulátor a paměťovou kartu. Cyklostezka z Lokte do Karlových Varů je příjemná, nebýt těch schodů u visuté lávky. Naštěstí jsem jel směrem dolů, takže jsem je nějak i dlouhým a naloženým kolem seskákal. Opačným směrem by to bylo o poznání horší.

Horní nádraží je opravdu nahoře. S vodáky jsme se opět  téměř na čas sešli ve Varech, kde někteří končili plavbu. Občerstvili jsme se na terase místní loděnice, jež je zároveň i hospůdka. Po řádném rozloučení a správném přerozdělení suchých a mokrých ponožek, bot atd. jsem přiložil k Akwakatu stan a nějaké drobnosti Marissy, která se se mnou jala sápat na nádraží. Šla vedle mě pěšky zatímco já jsem si sáhnul až na dno převodovky. Přímá cesta od řeky na Horní nádraží je dost strmá. Cyklisté zřejmě používají delší trasy s menším stoupáním.

Závěr dobrý, všechno dobré. Během naší letošní vodácké akce se nikdo neutopil, ani nezranil. Zlomený pařát má jen Akwakat, ale jeho majitel to vzal sportovně, že v extrémních podmínkách se to může stát a je stále co vylepšovat. Dokonce foťák, který jsem přes noc zasypal rýží se nakonec vzpamatoval. Trpělivě jsem ale čekal s jeho zapnutím od vylovení z vody až do vyjmutí z rýže. Letos jsem byl poprvé v čele plavby, zatímco jindy maje kánoe zaostávala na konci. Také náčelník výpravy ocenil, že se nemusel starat o plavidlo jednoho z potížistů, který nejede na všechny dny. Zážitky skutečně nevšední, Akwakat splnil a někdy i předčil moje očekávání, enormní zájem a zvědavost okolí netřeba zmiňovat.